V posledním díle rozhovorů s úspěšnými absolventy představujeme Romana Slaného, který vystudoval maturitní obor umělecké truhlářství (nyní se vyučuje na Střední škole stavebních řemesel v Brně - Bosonohách) a také Vyšší odbornou školu restaurátorskou v Brně. Pracuje se dřevem, restauruje nábytek nebo stavebně truhlářské prvky, jako jsou okna či dveře, ale věnuje se i uměleckým předmětům. Dokáže je restaurovat, ale také vyrobit nové. Současně se snaží svůj um předat dál - v rámci individuální praxe se stará o výchovu žáků a pořádá také kurzy pro veřejnost.
Proč jste si vybral právě umělecké truhlářství?
Toto řemeslo jsem si nevybral, ale do truhlářské rodiny jsem se narodil. Když jsem byl velký tak, abych alespoň dosáhl na soustruh, otec mi ho pustil, dal mi do ruky dláto a já jsem byl spokojený. Začal jsem se vše učit v šesti letech a od té doby se učím stále. Nejprve na škole a nyní v praxi. Byl to pro mě přirozený vývoj. Vždycky jsem věděl, že chci s dřevem pracovat, jen jsem si v šesti letech nedovedl představit, co to bude znamenat, mít živnost uměleckého restaurátora.
Jaký byl přechod ze studia do praxe k vlastnímu podnikání?
Dá se to přirovnat ke skoku do zdi. Najednou jsem se stal živnostníkem, začal platit daně a až v praxi přišel na spoustu nových věcí. Člověk se musí naučit přistupovat k zákazníkům nebo třeba zjistit, jak ohýbat mahagonové volanty do anglických Jaguarů nebo řezat figurální barokní sochy v životní velikosti. To nás nikdo neučil. Je to neustálé objevování a každý den je tak má práce trochu jiná.
Uplatňujete tedy v praxi poznatky ze studia?
Škola je neocenitelným základem. Co jsem se naučil, používám denně. Bez ohledu na to, na co máte vlohy, jsou určité věci, které zkrátka musíte zvládat. V mém oboru je to umět poznávat dřevo, vědět, kde má pravou a levou stranu, určit, k čemu se hodí jeho základní druhy. Žádný zákazník by nechtěl, aby mu truhlář dal do dveří dubový práh otočený levou stranou nahoru, který by se mu pak skroutil a držela se v něm voda. To jsou elementární znalosti, které získáte ve škole. Můj přístup byl trochu jiný díky tomu, že jsem přišel z otcovské dílny, přesto jsem se naučil spoustu věcí ve škole. Zároveň jsem ale už při učení vyhledával příležitosti v oboru, hlásil se cíleně na praxi k vynikajícím českým řemeslníkům, jako je špička v současném figurálním umění, řezbář Jiří Netík, nebo do státních institucí jako je Moravská galerie a Muzeum města Brna.
Co všechno Vaše řemeslo obnáší, jaký musí být člověk, aby mohl dělat uměleckého truhláře?
Člověk musí být introvertní detailista. Připravený na spoustu práce, dlouhé hodiny strávené v dílně, obrovské soustředění, přesnost, mnoho pokusů a také nezdarů. Je to zároveň činnost nebezpečná, pracuje se na dřevoobráběcích strojích, člověk musí být maximálně koncentrovaný. Zároveň vás však to řemeslo odmění, když se podaří něco zrestaurovat - krásnou židli, opravit kříž v krajině, vytvořit nějakou řezbu. Zhotovit rukama něco, co může přetrvat celé století, je nepopsatelný pocit.
Hodnotíte svůj obor jako perspektivní?
Perspektiva řemesla je obrovská. Osobně pociťuji nyní velký přetlak, kdy odmítám 4-5 zakázek za týden a práci mám naplánovanou do příštího jara. Momentálně nejsem schopen uspokojit trh, který je kolem mě, a to i přesto, že jsem zvyklý pracovat i 16 hodin denně. Pro ostatní je to nepředstavitelné, pro živnostníky realita. Práce je obrovské množství, ale problém zůstává, že všichni chtějí málo pracovat a mít za to strašně moc. V tomto dnešní doba lže. Je to důvod, proč mladí lidé nemají práci.
Proč by se tedy mladý člověk měl rozhodnout pro umělecké truhlářství?
Protože je to tradiční obor. Protože dřevo je jedním z nejdéle zpracovávaných materiálů v dějinách lidstva, je to nádherný teplý materiál. A navíc každý chce na něčem sedět, u něčeho jíst a do něčeho si lehnout. Právě dřevo je nejpřirozenějším materiálem pro výrobu nábytku. Jsme vyspělá středoevropská civilizace, která si zaslouží kvalitní bytovou kulturu. Například designový nábytek z brněnských UP závodů nám kdysi záviděla celá Amerika. Křesla, která se 70 let používala, dnes restaurujeme, aby zákazníci měli vkusný a velice kvalitní kus nábytku. Budou na nich sedět oni, vychovají na nich své děti. A když je pak zdědí jejich vnoučata, nechají si je zase opravit. Přece jen, oblíbené křeslo je součást domova.
TIP: Celý rozhovor s Romanem Slaným si můžete přečíst v publikaci Končíš základku, Kam dál, aby to stálo za to!?
Předchozí díly seriálu Rozhovory s úspěšnými absolventy: