Byl začátek prosince loňského roku. Všichni kolem sháněli dárky. Já dárky moc neřešila, myslí mi pořád běhalo: sháním práci.
Doma na stole mi ležel letáček Centra vzdělávání všem. Kariérní poradenství, databáze kurzů, zprostředkování stáží. Vlastně je to asi super nápad, moct se přijít poradit o práci a kariéře, navíc zadarmo, říkala jsem si. Kdyby tahle služba byla placená, asi bych se tehdy rozmýšlela. Když člověk nemá práci, přece jenom nejistota roste a kdy přijde nový job, netuší.
Nevím, jestli mi pomůžou, ale za zkoušku to stojí. Každý občas potřebujeme radu a pomocnou ruku. Do Centra vzdělávání všem jsem zavolala ještě ten den a za dva dny jsem měla první schůzku. Říkala jsem si, že bych měla být nervózní, že bych se možná měla i trochu bát. Stejně, jako když jdu na výběrové řízení, když někde žádám o práci, vždycky jsem nervózní. Ale ten den jsem nervózní nebyla. Já se těšila! Když po životní změně toužíte tolik jako já, není se čeho bát.
Nové vyhlídky mi ale dodaly ještě před první návštěvou optimismus. Ještě ten den jsem se vydala do města a konečně začala shánět dárky. Mámě jsem na Svoboďáku koupila mýdlo. S vůní levandule, tu totiž máma miluje.
Byla středa a já se vydala na první domluvenou konzultaci. Cestou do Bosonoh mi hlavou běželo, co všechno jim musím říct. Na co se mě budou ptát? Budou mě testovat? Neodsoudí mě za to, že jsem dala výpověď? Jak vlastně funguje kariérní poradenství? Těšila jsem se, ale abych nepřeháněla - někde hluboko uvnitř ve mně byla malá dušička.
Uvařili mi dobré kafe. Byli milí. Kariérní konzultantku Martinu zajímalo, proč jsem přišla. A tak jsem jí odvyprávěla svůj příběh. Zajímalo ji, co bych chtěla změnit a kam v životě směřovat, jak si představuji svůj pracovní život. Na všechny tyhle otázky jsem byla nachystaná, měla jsem jasno. Chci dobrou práci, která mě bude bavit. Chci se v životě někam posunout. Chci dělat ta správná rozhodnutí. Moje konzultantka Martina byla příjemná, dynamická, prostě mi sedla. Přijala mě, vyslechla a domluvily jsme se, co pro mě v Centru vzdělávání všem můžou udělat, jestli má vůbec cenu, abychom se potkávaly. Byla jsem přesvědčená, že má. A tak jsme si na další týden domluvily další schůzku.
Z Bosonoh jsem odjížděla dobře naladěná. Sama jsem si tím povídáním o sobě a svých plánech udělala v hlavě pořádek. Přece jenom, když jste půl roku bez práce, myšlenky lítají sem a tam, člověk už ani neví, kdo je. Těšila jsem se na další schůzku. Ale impulz začít psát tenhle blog ještě nepřišel.